Macko

Hrobové ticho přerušoval jenom můj dech a tikot hodin, které visely na zdi. Celý byt byl prázdný a temný. Ostatně jako vždy. Jediný, kdo tu pořád zůstával jsem byla já. Seděla jsem jako vždy v tom nejtemnějším koutku pokoje. Už jsem se ani nenamáhala zapínat počítač, abych se podívala na icq. Nebyl tam nikdo , kdo by mě vyslechl a utěšil... Byla jsem sama...Sama se svýma myšlenkama a svojí bolestí. Znovu mi po tvářích stékaly slzy, tak jako každý den i noc. Už jsem byla všem ukradená. Moje "kamarádky" už za mnou dávo přestaly chodit. Zavřela jsem oči..Znovu jsem si přehrávala poslední okamžiky ztrávené s Radkem. Druhý den mělo být naše výročí. Chodili jsme spolu 2 roky. Ale osud překazil naše plány. Večer mi zavolali JEHO rodiče. Říkali, že Radka srazilo auto, že nepřežil noc. V první chvíli jsem nic nechápala. Potom se dostavila bolest a šok. Rodiče mi řekli, že časem to přejde a dál se věnovali práci. Kamarádky za mnou zezačátku chodily. Potom už je to přestalo bavit. Ani nevím, kolik už uběhlo dní, hodin, minut,sekund... Kromě cesty do školy a zpět už nemám sílu někam chodit. Zase mám onen pocit, jakoby mě bolest trhala na kusy. Znovu se ptám PROČ? Proč zrovna ON?? Přecházím k zrcadlu. Moje kdysi pěkné rysy jsou pryč. Vidím dívku, která mi připadá cizí. Výrazně fialové kruhy zvýrazňují nateklé, jinak zcela prázdné oči. Dlouhé, mastné vlasy splývají kousek pod zadek. Podvědomě se dotknu řetízku, co mám na krku. Znovu mi vytrysknou slzy. dal mi ho ON .Beru do ruky nůžky. Zoufale se dívám do zrcadla. Stačí několik pohybů a z dlouhých vlasů nezbyde skoro nic... Vypadám k nepoznání, jako mimozemšťan. Pohled do umyvadla plného mých vlasů, které ON tak miloval mě naplní zoufalstvím. Z úst mi uniklo tiché vzlyknutí. Začala jsem vzlykat hlasitě. Pocit prázdnoty bolel... Hlasitě jsem křičela na odraz v zrcadle. Už jsem se rozhodla. Vzala jsem si na sebe světle modré šaty. Zamkla jsem za sebou byt a klíče nechala pohozený opodál. Přivolala jsem výtah. Vyjela jsem do 12. patra, přitáhla jsem žebřík a vylezla na střechu. Venku bylo chladno. Foukal studený vítr, šaty za mnou vlály. Došla jsem až na kraj střechy. Měla jsem výhled na celé , mnou tak nenáviděné město. Byla jsem tak strašně vysoko... Po tvářích mi znova stejkaly slzy. Naplňovala mě prázdnota.. Necejtila jsem ani zimu, ani strach. Jenom lásku k Radkovi. " Miluju tě .. " vydechla jsem.. Rozpřáhla jsem ruce a nechala svoje tělo přepadnout dolů........